O Famfrpálu

Famfrpál vznikl na počátku 11. století na místě Queerditch Marsh. Na mapách po něm však budete pátrat marně, a to proto, že mocní čarodějové ho udělali nezaznamenatelným. To znamená, že jej nelze zaznament do žádné mapy. Zpočátku byl famrpál jen jakási zuřivá honička na létajících košťatech, ale postupně se do hry přidávaly míče, až se zrodil ten famfrpál, jaký hrajeme dnes. Začínalo se s jedním herním míčem zvaným Camrál. Je všeobecně známé, že ten slouží ke střílení gólů. Když to lidi začalo tak trochu nudit, přidali si pár Potlouků. A jako perličku nakonec někdo přinesl Zlatonku a doplnil tak dnešní čtveřici balónů.

V roce 1473 se konalo první mistrovství světa v této kolektivní hře. Od té doby se mistrovství světa koná každé čtyři roky. Mimoevropské týmy se mistrovství začaly účastnit od sedmnáctého století. V roce 1652 se také uskutečnilo první mistrovství Evropy, které se zase od té doby koná každé tři roky.

Famfrpál je oblíbený skoro na celém světě. Na východě si příliš příznivců nezískal, protože tam jsou spíše více v modě létající koberce. Ve Spojených státech se sice hraje famfrpál, který zde má však konkurenci v podobném sportu, a tak se na mezinárodních soutěžích Američanům moc nedaří. Zato špičkovými reprezentanty se pyšní Bulharsko, v poslední době také Irsko a kupodivu i podceňované Peru.


Celý tým Famfrpálu se skládá ze sedmi hráčů: 1×brankář, 1×chytač, 2×odražeč 3×střelec

Post brankáře nepochybně existuje již od 13.století, jeho úloha se však od té doby změnila. Brankář by měl být první u brankových košů, protože jeho úloha je zabránit, aby se Camrál dostal do některého z nich. Je ovšem povoleno, aby brankář z brankového pásma vylétl, chce-li protivníkovy střelce zastrašit nebo v zárodku zmařit jejich pokus o útok. Dříve však nebylo vyloučeno, že dostatečně rychlý brankář dokáže vstřelit gól a pak se včas vrátit k vlastním košům a zabránit soupeři, aby vyrovnal.

Chytači, coby nejlehčí, nemenší a nerychlejší letci potřebují dobrý zrak a zároveň schopnost za letu se jednou či dokonce oběma rukama pustit koštěte. Vzhledem ke své obrovské důležitosti pro výsledek zápasu — chytne li chytač Zlatonku, získává družstvo 150 bodů — , stávají se nejčastějším terčem všech faulů ze strany soupeře. Právě tito hráči většinou utrží ta nejvážnější zranění. "Zneškodněte chytače!" — tak zní první zásada v Odrážečově bibli od Brutuse Scrimgeoura.

Post odrážeče existuje od té doby, kdy byly do hry zavedeny Potlouky. Základním úkolem odrážečů je chránit členy vlastního mužstva před Potlouky, což činí pomocí holí (dříve kyjů). Odrážeči nikdy nestřílejí góly a nikde není ani zmínka o tom, že by mohli nějak manipulovat s Camrálem. Musí být vybaveni značnou fyzickou silou, aby si poradili s odvracením Potlouků, proto jsou také častěji Odrážeči, ne "Odrážečky".

Střelec je ve famfrpálu nejstarším hráčským postem, protože celá hra byla kdysi založena pouze na střílení branek. Střelci si navzájem přihrávají Camrálem a získávají deset bodů pokaždé, když se jim podaří prohodit ho jednou z branek. K jediné podstatné změně ve hře střelců došlo roku 1884, tj. rok poté, kdy byly brankové koše nahrazeny obručemi. Tehdy bylo zavedeno nové pravidlo, které stanovilo, že do brankoviště smí vletět pouze střelec nesoucí Camrál. Pokud do brankoviště vletělo víc střelců najedou, gól nebyl uznán. Cílem tohoto pravidla bylo eliminovat takzvané "napadání brankáře", tedy manévr, při němž do brankoviště pronikli dva střelci a odtlačili brankáře stranou takže třetí střelec měl volnou cestu k brankové obruči



Camrál má průměr dvanácti palců, je bezešvý a má zářivě červenou barvu. Některé starší Camrály měly švy a úchytku, nebo díry na prsty. Červenou barvu dostal poprvé v zimě roku 1711 po utkání, které proběhlo za vytrvalého deště, takže pokaždé, když ho někdo upustil na zem byl nerozeznatelný od rozbahněného terénu. Střelce také čím dál tím víc rozčilovalo, že musí pro Camrál stále létat na zem a tak ho jistá čarodějnice očarovala, že vždy, když ho někdo upustí, tak se snáší k zemi pomalinku, asi jako by klesal ke dnu ve vodě.

Zlatonka má velikost vlašského ořechu, stejně jako měla její předchůdkyně zlatonoska. Je zlatá se stříbrnými křidélky, očarovaná tak, aby byla co možná nejdéle nepolapitelná. Zaltonoska je dnes chráněným ptačím druhem a díky své křehkosti byla velmi často při chycení rozdrcena. Traduje se, že roku 1884 na vřesovišti Bodmin Moor Zlatonka unikala chycení celých šest měsíců, oba týmy znechucené ubohým výkonem svých chytačů, poté nedohraný zápas raději ukončili.

První Potlouky ( či tehdy "Krváky") byly létající kameny, později černé kovové koule, vypadající trochu jako dělové a nakonec Potlouky olověné. Jenže po nějaké době se zjistilo, že olovo je na výrobu Potlouků moc měkké. V dnešní době se Potlouky vesměs vyrábějí ze železa, v průměru mají deset palců a jsou jen o něco menší než Camrály. Kouzlo, jímž jsou Potlouky očarovány, je nutí pronásledovat všechny hráče bez rozdílu. Jsou — li ponechány samy sobě, zaútočí na toho hráče, který je jim nejblíže.